„Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni. (Indiáni kmene Dakotů)“
Nedivím se, že chce režisér přetočit svůj film nebo malíř přemalovat obraz. Vše, co vytvoříme, je poplatné době, zkušenosti a konstelaci daného okamžiku či období.
Už bych nedokázala a ani nechtěla psát texty, které mám ve své (zatím jediné) sbírce básní. To neznamená, že se k nim hrdě nehlásím.
Snad je to výrazem neustálého vývoje, změny, která je jedinou konstantou našich životů a důkazem, že všechno zlé je (doufejme) pro něco dobré. A že dokud dýcháme, stále se učíme, vyvíjíme a rosteme.
Aktuálně mne čeká poslední ze tří sezení při namlouvání mé audioknihy. Baví mne to. Je to velká výzva, číst nahlas to, co vznikalo v prostoru vnitřního ticha.
A stále mi chodí připomínky na délky mých textů. Píšu, mám pořád tendenci ve vyprávění spěchat a vytvářet zkratky. Zároveň vím, že je potřeba zvolnit, nechat postavy dýchat, procítit a dopřát jim prostor pro vnitřní procesy.
Jsem vděčná za tuto cestu, kterou si vyšlapávám sama. Protože jak říká jedna z mých postav: „Autenticita, kamaráde, autenticita, to je to, na čem celý život makám!”
Tak hezké dny přeji a děkuji vám za přízeň!
❤️
@epecko
