– „Mami, já vím, že na tý mý posteli prosedíš pár hodin…“
„Hele, to není fér… já se tady držím, vím, že takhle budeš šťastnej, a Ty teď přijdeš s takovou podpásovkou…“
Vždycky jsme spolu hodně mluvili. Hodně, často, a o všem.
A mama hotel u nás nikdy nehrozil.
– „Od sedmnácti si budu vydělávat a v osmnácti bydlet sám. Tečka!“
– „Počkej, to říkají všichni, uvidíš, jak bude rád, že bydlí s vámi,“ uklidňuje mne moje maminka.
V sedmnácti si můj prvorozený syn už dávno vydělává své vlastní peníze a čtrnáct dní před osmnáctinami se zděsí: „Ty jo, mami, já chtěl v osmnácti bydlet sám a teď jsem to málem prokoučoval!“
Věci nabírají rychlý spád… realitky, internet, telefonát, prohlídka, druhý telefonát, třetí telefonát, smlouvy, předání klíčů, nazdar! Stěhování se nakonec ujme děda, my bychom u toho byly s babičkou úplně nemožné plačky a nechceme přece našemu juniorovi kazit radost z jeho prvního samostatného bydlení, že ne?!
Týden před 18. narozeninami syn skutečně bydlí sám.
– „Jak to zvládáš?“ ozývá se ze všech stran. Nikoli směrem k synovi, ale ke mně.
– „Je to zvláštní pocit… připadá mi, jakoby byl odstěhovaný snad 100 let a mladší bráška se na něho pořád ptá.“
Občas než usne, pronese do tmy: „Bjácha nás nemá jád.“
– „Ale má nás rád, lásenko, bráška už je dospělý a dospělé děti chtějí bydlet sami, starat se o sebe sami a žít si podle svého.“
– „A až budu dospělý, tak se od tebe taky odstěhuju?“
– „No, když budeš chtít, tak se taky odstěhuješ.“
– „Já neci, já tu s tebou ci být napožát.“
Už vím své. Před 15 lety i mnohem později mi tato slova často říkal i Tvůj bráška… „Pokrok nezastavíš,“ jak říká můj tatínek a „On se zase za vámi rád přijede podívat,“ utěšuje mne moje maminka.
Těch 18 let uteklo jako voda, tolik jsme toho prožili, viděli, procestovali, nikdo mne nezná tak dobře, jako můj prvorozený syn, píšu mu veršované vyznání k 18. narozeninám (všichni víme, že jsem sentimentální tvor), asi aby na mne nezapomněl, když se teď odstěhoval, přemítám, kolikrát jsem neudržela nervy na uzdě, kolikrát zbytečně zvýšila hlas, všechno bych to chtěla uhladit, zpytuji svědomí… denně.
A pak, když jednou přijdu na návštěvu a pořád se ptám, jestli neruším a nemám už odejít, dělám, že mi něco spadlo do oka, když můj prvorozený, teď už mladý dospělý muž, docela důrazně pronese: „Nemusíš, já jsem fakt rád, že Tě vidím.“ Některé věci se naštěstí nemění, a naše noční hovory „pod lampou“ u synova jídelního stolu v prvním podnájmu jsou novým pilířem našeho vztahu. Vztahu dvou dospělých lidí.
Mám teď novou mantru, a tu si opakuju pořád dokola… odstěhoval se, protože chtěl jít svojí cestou, nevyšlapanou cestou, odvážně vstříc novým výzvám a svým plánům, neodstěhoval se kvůli mně, mému prudění kvůli úklidu, nervózním zádům, které viděl, když vyšel ze svého pokoje a já u jídelního stolu v obýváku honila uzávěrku. Ví, že je milovaný syn, i když si se mnou taky užil své. Jsme tu pro něho, je náš.
Jen už ho teď nevídám, jak se svým pověstným lišáckým úsměvem na tváři vychází po probuzení ze svého pokoje a na celý byt pronáší „Dobré ráno!“. Spousta zvuků, vůní, slov, rituálů, detailů, které tvoří auru každého člena rodiny, i těch nepořádků mi tady teď chybí.
Přiznám se, že kdykoli jedu kolem jeho podnájmu, dívám se do oken a ať svítí nebo ne, pošlu pusu a zamávám… jsem prostě úplně normální, občas šílená milující máma, která tak nějak zvládá to, že její prvorozený syn vyletěl z hnízda… …aspoň do té doby, než v krabičce s poklady najdu malý lístek s dětským písmem…