Odjakživa se ti líbí tetování.
Víš, že až budeš dospělá, tak si ho necháš udělat.
Jen nevíš, jaký motiv a kam ho umístíte.
Pak si v jednačtyřiceti uděláš první párové piškvorky.
Ty už jsi malému kolečku s velkým příběhem
dala úplně jiný význam.
A je úplně jedno, že křížek mezitím odpadl.
K pětačtyřicátinám si necháš popsat ruku.
Deník, kdyby třeba jednou Alzheimer,
na cesty a osamělé noci.
Prý víš, jak, já jsem ta písmenková,
obrázky mi nic neříkají.
V sedmačtyřiceti máš obrázky na obou nohách,
zádech a ruce.
Tělo se ti sice od prvního těhotenství změnilo k nepoznání,
ale to je fakt úplně fuk.
Mezitím napíšeš pár textíků – na papír.
Máš šikovnou neteř, která úžasně maluje.
Poklad!
Máš úžasnou grafičku, která má skvělé nápady.
Dar!
A máš tatéra, který fakt umí.
Tak mu napíšeš, jestli by ti knížku ilustroval
a bojíš se, že tě pošle do pr…
Tam tě nepošle.
Zato ti pošle úžasný skici.
Část těch kreseb teď zdobí i tvoje tělo.
Tak si prostě takhle hraješ,
protože věk je jenom číslo.
A kdo si hraje, nezlobí.
