/květen 2018/
Má příprava na vytrvalostní běhy začala, aniž bych to tehdy tušila, již během gymnazijních studií. Jelikož se mezi naším domem a gymnáziem rozkládalo prakticky celé město, můj odchod z domu v 7:45 byl naprosto mimo realitu. Celoročně jsem tak absolvovala několikakilometrovou trať z našeho domu až do šatny gymnázia se třemi kontrolními mezičasy – na hodinách v přízemním bytě v bytovce č. 6, na „píchačkách“ kovopodniku a na hodinách kostelní věže. Do třídy jsem pak dobíhala buď těsně před, nebo těsně po příchodu vyučujícího na hodinu. Za svůj poměrně stabilní výkon jsem si tehdy vysloužila napomenutí třídního učitele. Opakovaně.
Čas běžel… dobíhání na přednášky na VŠ se omezily na úseky k tramvaji, metru a od zastávek městské dopravy na fakultu. Naštěstí již bez napomenutí.
V roce 2002 se mi narodil první syn. Kamkoli jsem ho vozila a viděla běžícího člověka, nadšeně jsem volala: „Hele, běžec!“ a ze zadního sedadla se často ozývalo: „Mami, ten běží na tramvaj!“ Uteklo pak ještě hodně vody, než jsem se na sklonku 35. narozenin – inspirována tehdy svým kamarádem, aktivním běžcem – poprvé vypravila na skutečný běh a poprvé obula tenisky. Hned po prvních pár metrech jsem byla přesvědčena, že vypustím duši. Už tehdy jsem však tušila, že se běh stane mým životním parťákem. Nicméně na poměrně dlouhou dobu byla pětikilometrová trasa můj strop. Přesně do jara roku 2015, kdy jsem začala s přítelem poctivě a systematicky trénovat na svůj první půlmaraton v Karlových Varech… abych zjistila, že jsem ve 3. měsíci těhotenství.
Události měly tehdy rychlý spád, přes plánované rodičovství nás odstředivá síla hormonální a emocionální bouře a skrytých i přiznaných strachů s otcem mého druhorozeného syna rozdělila a na dlouhou dobu uvěznila každého ve svém vesmíru. A já zůstala se dvěma dětmi sama. Druhý měsíční uzel jako vyšitý. Dva úžasní synové, smysl života po čtyřicítce snad objeven, ovšem dosavadní jistoty i pseudojistoty padají a mě je 41. Krize středního věku na sebe nenechala dlouho čekat. A do toho mi umřela má milovaná babička, moje „stará mama“. Její odchod jsem nesla velmi těžce a řekla si, že její život, lásku a památku uctím tím, že za ní doběhnu ze svého rodného města do vesničky vzdálené 24,7 km, ve které jsme spolu se sestrou, bratranci a sestřenicí strávily nejedny prázdniny a zažily spoustu lumpáren a dobrodružství.
A tak 6. května 2018 stojím v koridoru XY za Právnickou fakultou v Praze a čelím své největší dosavadní sportovní výzvě. Natrénováno mám maximálně 30 km v kuse, za sebou několik tréninkových i soutěžních půlmaratonů a v sobě především obrovskou zvědavost, jak takový závod vypadá, chutná, bolí? Zažiju, poznám a překonám maratonskou zeď? A co když mne zradí vůle, nohy, dech, nebo všechno najednou a budu muset z trati odejít domů?
Nebudu předstírat, že jsem celou trasu uběhla, ale do cca 30 km jsem si držela docela slušné tréninkové tempo (mé tempo!). Pomyslnou vzdálenost k babičce jsem na trati oplakala, uběhnutou vzdálenost a čas s výhledem na Pražský hrad i zdokumentovala a poslala pusu do nebe. Kilometry teď spíš neubývaly a po 30. kilometru, jak říkají znalci, v půlce maratonu, si začínám uvědomovat, že mě neskutečně bolí nohy a že zpo-ma-lu-ji… až zničehonic přecházím do chůze. Chvílemi můj pohyb vpřed vypadá jako nekoordinovaný přesun od občerstvovačky k občerstvovačce. Naštěstí se na 40. km – s vidinou blížícího se finiše – vyplavuje zbývající adrenalin a počáteční euforie se vlévá do žil. Před modrým kobercem v Pařížské se slyším, jak výskám radostí, úlevou i vyčerpáním a s pološíleným výrazem v obličeji se před cílem rozplývám při pohledu na sošného Daniela Stacha – moderátora běžeckých závodů RunCzech. Dej mi placáka a je to doma!
„U běhu je dobré si ujasnit, od čeho nebo od koho člověk utíká, a taky si vybrat tu svojí vzdálenost,“ praví má moudrá masérka, když mi opečovává mé bolavé nožičky po tomto nesportovně sportovním výkonu.
Uběhlo pár měsíců, píše se květen 2019. Mám za sebou 4 dokončené maratony. Bez patřičného tréninku to byly skutečně fyzicky náročné poutě… do mého nitra. Pakliže jsem první maraton absolvovala pro babičku, další dva jsem věnovala svým dvěma synům a ten čtvrtý své nenarozené dceři, která mi na 10. km zcela ovládla mysl a já zažila ten nejosamělejší běh sama k sobě a se sebou. Říká se, že maraton se běží hlavou. V tom případě mi mých 42,195 kilometrů posloužilo jako skvělý mentální trénink, při kterém jsem si uvědomila, že mne tyto fyzicky i psychicky nesmírně náročné výkony prakticky bez přípravy utvrdily v tom, že sama sebe nenechám ve štychu, že se na sebe mohu spolehnout a sama sobě musím a dokážu být tou největší oporou. Po této zkušenosti má každý běžec můj obdiv a obrovský respekt. Tak trochu tuším, že každý z nich má někde schovaný svůj příběh. Příběh, který potkáte na trati, když to nejméně čekáte.