/duben 2015/
„Prosím Vás, a jak jste na ten půlmaraton trénovali, když jste těhotná…?,“ s potutelným úsměvem pronesla synova dětská lékařka, když jsem jí oznámila, že budeme mít přírůstek… Pikantní na tom celém je, že jedna paní gynekoložka, která zrovna zastupovala mého pana doktora, mi zhruba před 9 měsíci s téměř 100% jistotou a velmi nešetrným způsobem diagnostikovala předčasný přechod. Takový pocit zmaru jsem dlouho nezažila a nebýt podpory mého milujícího partnera, asi bych skončila s antidepresivy a lahví vodky. Mám utrum? Ale mě ještě neopustily mateřské pudy a vždy jsem si pro svého prvorozeného syna přála sourozence! Co teď?
Mé těhotenství ve věku 41 let spustilo lavinu nejrozmanitějších reakcí… Naprosté nadšení nastávajícího otce poté, co jsem mu s křikem a hysterickou otázkou „Co to znamená?“ mávala před očima pozitivním těhotenským testem, čistou dětskou radost Fazolčina budoucího staršího bratra, tiché zděšení ve stylu „Já to tušil!“ mého tatínka, dojetí skrývající smích mojí maminky, až po spontánní radostné gratulace nastávající dvojnásobné tetičky, prababičky, kamarádů i kamarádek.
Reakce ze strany přítelovy rodiny byly radostné, centimetrová Fazolka se zapíjí a bujaře oslavuje. Od tohoto okamžiku se veškeré telefonní hovory vždy stočí na miminko, rostoucí bříško a otázku „Co na to bráška?“.
Pravda, reakce typu „Obdivuji tvoji odvahu“ mi na kuráži moc nepřidávaly, ale ozývaly se i povzbudivější hlasy: “Mysli pozitivně. Fazolka si vybrala vás, ne vy ji… a aspoň bude mít starší bráška někoho na pokusy.“ Nic naplat, hormony se začínaly hlásit o slovo… a jízda na horské dráze mohla začít… Jediné, co mi pomáhalo, bylo soustředit se na své tělo, rostoucí miminko a sebrat veškerou odvahu a důvěřovat Univerzu. Fazolka si k nám našel/našla cestu v té pro něho/ni nejpříhodnější konstelaci, a nejlepším časoprostoru. Amen. Mým nejdůležitějším úkolem, vedle péče o prvorozeného syna, bylo zajistit, aby mělo miminko klid, pocit bezpečí a mohlo si nikým nerušené růst a rozvíjet se do své dokonalé podoby stvoření.
/duben 2020/
Jediné štěstí, že člověk neví, co ho čeká… Tehdy, přesně před pěti lety, jsem jako v ochranném obalu žila přítomným okamžikem, tady a teď, a ani v nejmenším netušila, jaké karty nám Osud rozdá, jak fatálně zahýbe našimi piškvorkami a jakým směrem se už za několik málo dní budou naše cesty ubírat…