– Matko, ty vole, nech už toho sentimentu. Ty jsi musela zaplatit takovou cenu, abys nás mohla mít, že už to nemůžu poslouchat!
Ale, tak to není… vy jste pro mě všichni tři obrovský dar.
– Jo, jasně, pokud vim, tak ségra přišla na svět, když jsi byla totálně praštěná dvacítka, inťoška, ty vole, až na půdu, já v době, kdy jsi byla pořád absolutně nepoužitelná a nepoučitelná třicítka a bráchu máš, ty vole, v době, kdy jsi rockerka za zenitem, tak si nech ty kecy. Už mi není pět!
Zlato moje, všechno je správně. Nebýt vás, tak už jsem dávno někde v dřevěným pyžamu.
– Tak určitě! Dovol, abych ti připomněl, že jenom během mý puberty jsi byla minimálně dvakrát zralá na Bohnice.
Hele, miláčku, zase si nepřipisuj takový zásluhy. Jste moje poklady, to poznáš… až třeba jednou budeš mít svoje děti.
– Jo, ty vole, a dominantní geny se prej dědí ob generaci, tak to se máme se ségrou a bráchou na co těšit!
To byla naše máma… milovala nás až za hrob. Ale byla magor. Totální. Tečka.
Sára neměla tyhle konfrontace ráda. Čím byla starší, tím hůře je snášela a Denis, Sářino prostřední dítě, nevynechal jedinou příležitost, aby tato témata nenadhodil. Spoustu věcí měl mámě za zlé a nedokázal, možná ani nechtěl, jí je odpustit. Byla podle něho pořád taková nějak blbě naivní, neuměla si stanovit hranice a nechávala se, hlavně od chlapů, cupovat na kusy. To šlo totálně proti jeho naturelu a neskutečně ho to iritovalo. Když Sára vycítila, že Denis najel na známou linku, stáhla se a přešla do defenzivy. To jediné Denise uklidnilo a přestal rozhovor eskalovat. Se ségrou i bráchou měli kvůli tomu velké rozepře. Ale nemohl jinak. Uměl nastavit to nejostřejší zrcadlo a nějak instinktivně cítil, že tím snad mámu aktivuje do dřívější síly a bojovnosti.
Netušil, že Sára mezitím sebezáchovně vypíná uši a v hlavě si přehrává větu, kterou jí Denis často a rád opakoval v době, kdy mu bylo pět. A i nějakou dobu potom. Větu, kterou si napsala do deníku, a přitom ani nemusela. Nikdy by jí totiž nezapomněla… „Ty jsi ta nejkrásnější maminka na světě, kterou jsem si mohl v životě přát.“
– Tak jo, hele, mami, já pojedu. Napíšu, až budu doma. Čus.
©ANNA BENA