… aneb Když se z rodiče stává spolujezdec
Životní příběh je plný mezníků. Těch prvních i těch posledních. Mění se v čase a z hlediska perspektivy.
✳️ První (vypadlý) zoubek.
✳️ První krok, poslední kroky a nesmazatelné stopy.
✳️ První slovo.
✳️ První “přespa” u kamarádů.
✳️ První třída, první vysvědčení, první poznámka.
✳️ První láska – pro ty šťastné z nás je zároveň i tou poslední.
✳️ První pusa.
✳️ Občanka.
✳️ První všechno.
✳️ Řidičák.
✳️ První svatba – někdy, bohudíky, i ta poslední.
✳️ První práce, smlouva, výplata, výpověď.
✳️ První dítě.
✳️ Jeho první zoubek, láska, občanka…
Jejich vyjmenování by vydalo na knížku a určitě by jejich výčet nebyl kompletní a definitivní.
➡️ Některé z mezníků si pamatujeme, jiné známe z vyprávění od těch, kteří nás – zvláště v dětských letech – na naší životní cestě provázeli… další reprodukujeme svým dětem a stávají se tak součástí našich rodinných kronik a nepsaných pamětí.
➡️ Zvláštní místo mezi těmito mezníky zaujímá okamžik, kdy se z rodiče – řidiče stává spolujezdec. Moment, kdy do té doby suverénní dospělák, který drží otěže (rozuměj volant) pevně v rukách, zná cestu i směr, se stane přísedícím, tím, který se veze, svěřuje důvěru svému dítěti a neodvratně si uvědomuje, že je na životní cestě svého potomka už skutečně jenom pozorovatelem a bude-li vyzván, může nepatrně – radou – ovlivnit jeho životní “jízdu”.
🍀 Tak hodně štěstí, synu! A mysli na pravidlo šťastného návratu. 🍀
… a je ze mě spolujezdec 💛